Zbytky po spalování

Spalování se může na první pohled jevit jako poměrně bezproblémový způsob nakládání s odpady. Mohlo by se zdát, že spálený odpad prostě zmizí, maximálně z něj zbydou nějaké ty emise vypouštěné do ovzduší, z velké části zachycené filtry spaloven, ale není tomu tak. Také ve spalovnách, jako i všude jinde, funguje zákon o zachování hmoty. Odpad nezmizí, jen se změní jeho forma. Nezmizí ani toxické látky, které odpad obsahuje.

Popílek, popel a struska

Množství a vlastnosti zbytků po spalování odpadů závisí do značné míry na složení spalovaného materiálu, na použité technologii a podmínkách v konkrétní spalovně. Po spálení odpadů zůstanou zbytky o hmotnosti rovnající se přibližně jedné třetině původního množství. Konkrétně, po 1 tuně spálených odpadů zůstane zhruba 250 - 350 kg převážně toxického popílku, popelu a strusky. Menší, za to však toxičtější část (zhruba desetinu) tvoří takzvaný popílek. Popílkem jsou zjednodušeně označovány zbytky z čištění spalin, které mohou mít různorodý charakter a složení závislé na zvolených metodách filtrace škodlivin vypouštěných do ovzduší. Zbytek tvoří popel a struska, tedy všechen nedokonale spálený odpad. Může jít například o kusy kovu, keramiky, skla, ale i papíru či jiných materiálů. Malou část pak tvoří ještě kotelní prach z čištění spalovacího kotle.

Toxické látky v odpadech po spalování

Pevné zbytky spalování, především pak popílek, jsou z hlediska obsahu toxických látek výrazně koncentrovanější než původní odpad. Popílek obsahuje mimo jiné vysoké koncentrace velmi nebezpečných chlorovaných dioxinů (většinou zkráceně označovaných dioxiny), o nichž víme, že poškozují vývoj nervové soustavy u dětí a narušují imunitu, fungování štítné žlázy nebo reprodukční systém člověka. Kromě své toxicity jsou dioxiny také bioakumulativní, což znamená, že se jen velmi pomalu odbourávají jak z životního prostředí, tak z lidského organismu. Jejich množství v životním prostředí nebo v těle člověka se tak postupně chromadí. Kromě chlorovaných dioxinů vznikají spalováním odpadů s obsahem bromu také bromované dioxiny, které se daleko více než v popílku kumulují v popelu a strusce. Brom se může vyskytovat například v některých plastových výrobcích ve formě bromovaných zpomalovačů hoření. V některých spalovnách se bromované sloučeniny záměrně vstřikují za účelem snížení emisí rtuti. Bromované dioxiny jsou pro člověka podobně nebezpečné jako dioxiny chlorované. Jejich koncentrace se přitom v popelu a strusce ze spaloven většinou vůbec nesledují. Dále zbytky po spalování obsahují třeba těžké kovy a jiné velmi nebezpečné látky.

Nakládání se zbytky po spalování

Pokud popílek, popel a struska obsahují takto nebezpečné látky, je potřeba s nimi zacházet jako s nebezpečným odpadem a ukládat je na speciálně zabezpečených skládkách. V opačném případě totiž hrozí uvolňování toxických látek do půdy, spodních vod nebo řek a jejich kontaminace, a to zvláště při kontaktu s vodou nebo povětrnostními vlivy. I přes to jsou popel a struska ze spaloven někdy využívány jako příměs do stavebních materiálů. Často se tak děje i ve směsi s mnohem toxičtějším popílkem. Legislativa umožňuje vydávání certifikátů, které otevírají cestu k využití odpadů ze spaloven jako stavebního materiálu. V mnoha případech přitom není zajištěnoa dostatečná izolace takového materiálu a hrozí tak uvolňování všech výše zmíněných toxických látek do životního prostředí a skrze něj přímo k člověku.

V řadě míst světa bylo zjištěno, že dioxiny se z popílků ze spaloven odpadů uvolňují do okolního prostředí a tak kontaminují potravní řetězce. Konkrétně to bylo doloženo na vejcích volně chovaných slepic, ve kterých dioxiny převyšovaly až dvacetinásobně limit stanovený pro jejich obsah evropskými normami. Tento problém zmapovala studie zpracovaná Arnikou ve spolupráci s mezinárodní sítí IPEN a australským National Toxics Network. Ta také odhalila problém příliš benevolentního nastavení limitů pro dioxiny v odpadech, včetně popílků ze spaloven. Je zřejmé, že popílky ze spaloven odpadů si zaslouží přísnější kontrolu, místo aby byly používány jako stavební materiál, k povrchovým úpravám terénu nebo dokonce jako přísada do cementu.