Basilejská úmluva
Basilejská úmluva vznikla jako reakce na alarmující nárůst globálního obchodu s toxickým odpadem, který se stal epidemií konce 80. let. Jedná se o mezinárodní dohodu z roku 1989, která měla omezovat přeshraniční pohyb odpadů a ukončit zavážení zemí Globálního Jihu problematickým odpadem rozvinutých zemí. Původní smlouva však nedokázala zakázat přeshraniční pohyb toxického a jinak nebezpečného odpadu. K jeho vývozu postačoval informovaný souhlas, což v praxi otevřelo dveře dalšímu neregulovanému vývozu těch nejproblematičtějších odpadů do zemí, které neměly žádné zázemí pro jejich likvidaci. Tato praxe legálně pokračovala díky snahám průmyslových zemí až do roku 2019, kdy vstoupil v platnost tzv. Ban Amendment. Ratifikován byl řadou zemí s výjimkou Austrálie, Japonska a USA, které obecně na mezinárodním poli blokují mezinárodní snahy o ochranu životního prostředí před toxickými látkami.
Současná podoba úmluvy reguluje pohyb nebezpečných a jinak problematických odpadů včetně nerecyklovatelných plastů přes hranice států. Zároveň požaduje, aby její smluvní strany zajistily ekologické nakládání a zneškodnění takových odpadů. Do ideální podoby ovšem zbývá Basilejské úmluvě ještě kus cesty. Diskuze se vede nad definicí elektroodpadu i nad limity pro odpady s obsahem perzistentních organických polutantů (POPs). Tyto zdánlivě formální záležitosti jsou klíčové pro to, jaký odpad bude prakticky možné do rozvojových zemí vyvézt. Právě na tomto poli působí Arnika, IPEN a další občanské iniciativy, které ve spolupráci s organizacemi z Asie, Afriky, Jižní Ameriky přináší na světlo světa neblahé praktiky nakládání s vysoce toxickými odpady v těchto zemích. Závěry výzkumů přináší do debat a vyjednávání stran Basilejské úmluvy s cílem usměrnit záměry stran úmluvy a ochránit ty nejzranitelnější komunity před dopadem jedů v našich odpadech.