Povodeň je přírodní jev, který provází lidstvo od nepaměti. Katastrofou se však tato událost může stát vlastně jen z pohledu člověka, v přírodě je záplava přirozený jev. V určitých, více méně nepravidelných, intervalech se řeka vylije ze svého koryta a zaplaví okolní území. Nedochází sice k destrukci přírodního prostředí (v případě, že voda není kontaminována), vznikají však velké škody, je-li taková krajina osídlena. Otázka prevence povodňových škod by se tedy dala postavit jako problém přizpůsobení člověka životu v určitém prostředí.
Při snaze dopátrat se toho, jak se ochránit před ničivou silou povodně, bude nejlépe začít otázkou, kdy a proč vlastně k povodni dojde. Příčiny povodní mohou být tři - jarní tání sněhu, dlouhodobé regionální deště nebo krátké intenzívní tzv. přívalové srážky, popř. může dojít ke kombinaci těchto jevů. Z těchto vyjmenovaných příčin lze dobře předpovědět pouze první dvě, takže z výčtu protipovodňových opatření můžeme hned na začátku vyloučit předvídání záplavy v krátkodobém horizontu.
Co tedy zbývá? Neosidlovat území s nebezpečím záplavy a nebo stavět protipovodňová díla jakými jsou hráze nebo přehrady?
Jak již bylo řečeno, povodeň je přirozený jev, s kterým lidé vždy museli bojovat a jak nás krutě poučují události posledních let, nebude tomu jinak ani v budoucnosti. Ukázalo se, že ani přehrada není spolehlivým prostředkem v ochraně proti povodni. Ačkoliv správná manipulace s vodou na vodním díle může do značné míry pozitivně ovlivnit její průběh, účinně se lze povodni bránit pouze souhrnem různých opatření.
Z nich jsme již jmenovali určení záplavových území a hlavně dodržení určitých pravidel při jejich osídlování, dále protipovodňová technická opatření a retenční (zadržovací) nádrže. V popředí všech těchto preventivních opatření však stojí jeden způsob protipovodňové ochrany, který je základním předpokladem pro regulaci průběhu povodně a bez něhož nebudou mít ostatní opatření požadovaný efekt. Jedná se o opatření, kterým říkáme biologická a biotechnologická a která ve svém souhrnu vedou především ke zvýšení retenčního potenciálu krajiny, tj. schopnost území zadržet určité množství srážkové vody.
Již z předpony "bio" v názvech obou druhů metod je patrné, že se jedná o takové způsoby ochrany, které staví na přirozených funkcích přírodního prostředí a zároveň sebou nenesou negativní zásah do tohoto prostředí. V této souvislosti nás musí napadnout otázka: Narušil člověk svými zásahy krajinu natolik, že si sám způsobil povodně tak ničivé, jakých jsme nyní svědky? Odpověď na tuto otázku zní "ano".
Ačkoliv je povodeň přirozený jev, tkví příčiny ničivých následků povodní také v narušeném životním prostředí. Problém je v tom, že v důsledku lidské činnosti se snížila retenční schopnost krajiny. Pro rozsah povodně je tedy vedle časového a prostorového rozložení srážek rozhodujícím činitelem akumulační schopnost půdy, porostu, potoků, řek a údolní nivy (rovinné dno v údolí řeky)1. Některé přírodní ekosystémy (základní funkční jednotky v přírodě) dokáží zadržet vodu v krajině a zpomalit i zmenšit povodňovou vlnu. Jedná se hlavně o lužní lesy (les v nivě řeky), břehové porosty, remízy a louky. Na horních tocích řek mohou roli sehrát i rašeliniště.
Účinným biologickým opatřením může být tedy komplex opatření, směřujících ke zpomalení povrchového odtoku srážkové vody, přičemž prioritní význam má zvyšování obsahu humusu a zlepšení struktury půdy, zlepšení stavu lesa, vhodné uspořádání zemědělských pozemků, budování malých vodních nádrží a mokřadů, citlivé vybudování suchých poldrů (hrázemi vymezené území předurčené při velkých povodních k záplavě) a vytvoření systému řízené inundace (zaplavení) ve vhodných partiích krajiny (zejména na území lužních lesů).
Zároveň je nutné si uvědomit, že retenční schopnost krajiny má své limity stejně jako jednotlivá technická opatření a při jejich dosažení nebo překročení s touto retencí již nelze počítat. Je otázkou, zda dosavadní rozsáhlé necitlivé zásahy do krajiny, při kterých se nebral ohled na možnost rozsáhlých povodní způsobila představa, že vše vyřeší četné přehrady vybudované na našich řekách, či zda se lidé nechali ukonejšit dlouhým obdobím povodňového klidu.
Z událostí v posledních desetiletích u nás i ve světě je patrné, že toto období právě skončilo a v dalších deseti až dvaceti následujících letech lze očekávat zvýšenou povodňovou aktivitu, jak nás o tom přesvědčují výzkumy povodňové historie2. Už to samo o sobě lze považovat za dostatečný důvod k urychlenému přechodu na způsoby takového obhospodařování krajiny, které je v souladu s jejími přirozenými funkcemi.
1J. Kinkor - J. Reidinger: Analýza a návrh zlepšení povodňové ochrany v ČR, Planeta č. 11/97 2V. Cílek: Velká povodeň na Berounce 2.-5. září 1890 - modelová situace pro 21. století?, Český kras, 1999, č. 25 Zpracováno v oddělení vzdělávání, výchovy a osvěty Českého ekologického ústavu.
Další informace naleznete na http://www.ceu.cz/edu
