Papírem, který ročně spotřebuje vláda, Senát a poslanci dolní komory Parlamentu, by se daly vydláždit české dálnice. "Tak to pošlete faxem," to je běžná odpověď českých úředníků a politiků na otázku, jak jim občan může zaslat žádosti či jakékoli dotazy. V době elektronické pošty a internetu se na úřadech za papír utratí miliony korun.
Pro představu: kdyby se všechny tyto papíry položily za sebe, dala by se tím vyskládat cesta dlouhá přibližně tři sta kilometrů. Tedy cesta z Prahy do Olomouce a ještě zbude. Poslanci toho popíšou ročně dokonce šestkrát tolik. Tedy třikrát z Aše do Ostravy.
Proč potřebují čeští zákonodárci tolik papíru je jednoduché - nelze ušetřit: zákon jim přikazuje všechno tisknout. Dokonce i přihlášky do rozpravy během poslanecké schůze. "Zákony se musí předkládat písemně, protože to tak určuje jednací řád," krčí rameny poslanec a šéf výboru životního prostředí Radko Martínek z ČSSD. "Ale sám to považuju také za šílené plýtvání. Změnit by to měla novela jednacího řádu," dodává Martínek.
Podle dnešního jednacího řádu totiž musí kopii každého návrhu zákona i každého pozměňovacího návrhu dostat každý poslanec zvlášť. A na papíře. Na běžné schůzi se přitom projedná třeba i sto zákonů a každý zákon má několik pozměňovacích návrhů.
Parlamentní kopírky tak jedou na plné obrátky a Senát ročně jen za papír utratí přes tři sta tisíc korun, sněmovna dokonce skoro jeden a půl milionu.
Poslanci mají počítače, ale nemohou je připojit
Přitom každý z dvoustovky poslanců má za peníze daňových poplatníků k dispozici notebook v pořizovací hodnotě téměř sto tisíc korun. Další počítač má pak každý poslanec ve své kanceláři.
Před dvěma lety byla navíc za sedm set tisíc korun rekonstruována zasedací místnost. Za tuto částku byly v místnosti rozvedeny kabely, aby si poslanci mohli připojit své notebooky na internet.
"Připojení notebooků v zasedací místnosti je možné, ale pracovní místo pro poslance v historických lavicích je značně stísněné. Představa připojení všech počítačů je nereálná," říká dnes stroze ředitel odboru hospodářské správy Stanislav Kovalovský. Přitom pořizování tak drahých strojů pro poslance se před lety vysvětlovalo právě tím, že se ušetří na papíru.
Přesto dnes materiály jinak než na papíře nikdo nečte. Poslanci si zákon většinou rychle prolétnou očima a ihned po schválení jej vyhodí. Je to pak zajímavý pohled z návštěvnické galerie, zem ve sněmovně je celá bílá, pokryta papíry. "To, že nepotřebné zákony poslanci házejí přímo pod sebe a na zemi to po schůzi vypadá jako ve chlévě, je nepsané pravidlo mezi poslanci a uklízečkami. Ty totiž vyhodí jen papíry, které jsou na zemi. Na materiály na stolku nesahají," dodává Martínek.
Ministr = nosič papíru
Televizní záběry i fotografie před jednáním vlády nejčastěji představují ministry jako nosiče: přicházejí na schůze obtíženi šanony pod paždí. Za některými dokonce utíkají jejich asistenti se zákony ve velikých sportovních taškách.
Doslova zavaleni stohy papírů pak sedí v nové zasedací místnosti, jejíž rekonstrukce před rokem stála šest milionů korun a kde se myslelo i na přípojku k internetu. "Problém je v tom, že podle předpisů musí zákon přijít na Úřad vlády podepsán ministrem," říká Eva Pařezová z úřadu, což nejde jinak než na papíře. Navíc podle některých ministrů je listování mnohem pohodlnější než hledání na obrazovce. "Já si tak můžu do papírů dělat poznámky," dodává ministr Vladimír Mlynář.
Kolik papíru vláda ročně spotřebuje, odmítl i přes několikeré urgence úřad vlády prozradit. Podle neoficiálních údajů by mělo jít o stejný počet, jako spotřebují senátoři - tedy něco přes milion listů ročně.
Ministerstva ušetřit nemohou
Ještě předtím, než se změní zákony, by se dalo ušetřit. Stačilo by vyměnit ten nejkvalitnější bělený papír - který dnes instituce používají - za papír recyklovaný. Jediný úřad, který dnes recyklovaný papír používá je ministerstvo životního prostředí. "Kvůli kopírovacím strojům musíme používat papír, který má potřebnou kvalitu," brání se však pracovníci dalších resortů.
A instituce by navíc ušetřily přibližně třetinu nákladů. Což je v případě Senátu, sněmovny a vlády přibližně půl milionu korun ročně.
Autor: LUKÁŠ DOLANSKÝ, MF DNES, 3. 12. 2002
